Dnes jsou penězi kousky papíru, okolo nichž panuje určitá dohoda, podle níž věříme, že něco znamenají.

Centrální banky drží na produkci těchto papírových peněz – tvrdé chladné měny, jak ji známe -  monopol.

Toto je známo jako „nekrytá měna“ a její hodnota je dána skrze vládní podporu. Ale jak jsme se dostali od kousků zlata ke kouskům papíru?

Nápad z válečných dob

V minulosti, když byly založeny centrální banky – aby pomáhaly financovat války – přijímaly zlato a vydávaly za něj zlaté směnky. Ty deklarovaly vkladateli, že je jeho zlato v bezpečí, a že si je v budoucnu může přijít vyzvednout.

Po určitou dobu, tedy až do První světové války – a krátce po ní – existoval zlatý standard.

To znamenalo, že každá bankovka, vytištěná centrální bankou, musela být kryta daným množstvím fyzického zlata.

Ale to bylo velice omezující, zvláště když země válčila, a potřebovala, aby byly finance „pružnější“ – vlastně bylo pro hladký chod ekonomiky potřeba více peněz.

Takže nyní nejsou naše papírové peníze kryty ničím hmatatelným, žádným zlatem ani stříbrem, ale pouhým slibem, že budou někdy v budoucnu splaceny – tedy činy centrální banky.

„Důvodem, proč je na bankovkách stále ta věta (na bankovkách britských liber je stále tištěna věta „Pay the bearer on demand – splatit na požádání) je ten, že tím vysíláme signál, že bereme svou zodpovědnost k udržení hodnoty peněz a jejich kupní síly velmi vážně,“ říká Chris Salmon, hlavní pokladník Britské centrální banky.

„Je tam kvůli budování důvěry a spolehlivosti, které jsou velmi důležité.“

Nedávno však naše důvěra v hodnotu peněz byla otřesena, ačkoli jsme pořádně nerozuměli tomu, co se vlastně děje, nebo jak to celé vůbec funguje.

Ve spolupráci s eAkcie.cz A. Kulhánková, P. Kliment preklad BBC