Ano, je jistě faktem, že takovéto devalvace byly v dobách před eurem v tehdejší integrující se západní Evropě poměrně běžné. A z hlediska dnešní finanční krize je pikantní, nikoli však překvapivé, že velmi často šlo o devalvace měn stávajícího jižního křídla eurozóny (včetně Francie) vůči německé marce.

Ovšem i tak by bystrému pozorovateli současné krize nemělo uniknout, že na onom argumentu o zavrženíhodných devalvacích, nahlížených optikou dnešní krize, cosi nehraje. Pomiňme dnes už i na celoevropské úrovni sdílený fakt vyššího řádu, že kdyby k měnové integraci vůbec nedošlo, dluhová krize by zřejmě nebyla tak hluboká. Vládám, firmám či jednotlivcům v ekonomicky slabších zemích eurozóny by v systémech decentralizovaných měn tržní podmínky prostě tak velké zadlužení nedovolily.

Když ale i toto odmyslíme, pak stručně řečeno: co jiného nyní svorně mezinárodní společenství požaduje po jižní ose eurozóny než zase jen kompetitivní devalvaci? Ta už však při neexistenci národních měn musí mít podobu nikoli úpravy jedné klíčové ceny v ekonomice, tedy devizového kurzu, ale simultánního snížení celé řady cen a také mezd, tedy ceny práce. Ve výsledku očekáváme ale tentýž výsledek, jaký přinášely devalvace měn, jen tomu říkáme vznešeně „vnitřní devalvace“.

Je-li tedy stará dobrá měnová devalvace „nefér hra“ jedné země proti jiné a snaha „ožebračit souseda“, jak ji zejména zarputilí zastánci eura líčí, čím jiným je pak devalvace vnitřní? I ta má přinést zvýšení konkurenceschopnosti devalvující ekonomiky „na úkor jiných zemí“. I ta znamená snížení blahobytu, reálných příjmů a nemalé oběti na straně populace devalvující země.

Oba typy devalvace samozřejmě bolí. Opomíjenou drobnou výhodou té „staré dobré“ kurzové devalvace je, že se především vůbec dá provést. A to poměrně rychle a – jak ukazují dějiny – v jakékoli zemi. Nevyžaduje tisíce hodin jednání vlády s odbory, zaměstnanců se zaměstnavateli, politických stran mezi sebou, vláda ministrů celé Evropy navzájem a s mezinárodními institucemi. Prostě se v jednom okamžiku provede. A ještě lépe, když se neprovede administrativně, ale v režimu volně plovoucího kurzu snížení hodnoty měny pružně provedou samy trhy. Vnitřní devalvace, která je v měnové unii náhražkou kurzové, je naopak nejen smrtelně zdlouhavá, ale v mnoha případech zřejmě neproveditelná. Úspěšný příklad Lotyšska, které má pevný kurz k euru, je výjimkou, nikoli pravidlem.

Aby bylo jasno, vše uvedené není adorací kurzových devalvací jako takových. Tu určitě nikdo od centrálního bankéře nečeká. Devalvace je vždy prohrou, nouzovým řešením pro danou zemi a její dosavadní hospodářskou politiku a trestem za ni. A nelze ani konstatovat, že by devalvace nutně řešila podstatu problému, tedy dlouhodobé hromadění hospodářských nerovnováh v dané zemi. Je to ovšem alespoň nějaké řešení.

Poslední záchranná brzda

Vadou období před eurem nebyly ony proklínané kompetitivní devalvace, ale neudržitelné hospodářské politiky, které k nim periodicky vedly. A ty bohužel mnoha zemím Evropy zůstaly. Když dnes často tak hanobíme kurzové devalvace, měli bychom si položit otázku, co v eurozóně přišlo místo nich. A zdá se, že nic. Je-li kurzová devalvace poslední záchrannou brzdou bránící prudkému nárazu do překážky, pak eurozóna bez kurzových devalvací dnes naopak připomíná vlak, kde byly všechny záchranné brzdy odmontovány a všichni se v něm jen dál chtějí vézt jako černí pasažéři.

Euromilci, je to opravdu o tolik lepší stav oproti situaci před eurem?

Již snad padl mýtus, že euro pomáhalo dlouhodobě sbližovat hospodářský vývoj svých členských zemí – ekonomicky je od sebe vzdalovalo. Taktéž padl mýtus, že společná měna dramaticky urychluje obchodní výměnu v eurozóně. Nestalo se. Třeba se časem stejnýma očima budeme dívat na myšlenku, že největším zlem je kurzová devalvace. Možná mnozí i v hlavním proudu evropského myšlení začínají naopak litovat, že tento hrubý a krátkodobý nástroj naopak není k dispozici, když se hospodářská situace některé země stane skutečně neudržitelnou.